PROJEKT THUNDERTIME
20. 6. 2034. Sídlo Světové vědecké rady
Do místnosti vešel holohlavý muž s kovovým pouzdrem v ruce. „Tady jste, doktore. Už jsem na Vás čekal,“ řekl Andrew Hansson. „Myslíte si, že Vám ten vynález rada schválí?“
„To doufám, Andrew,“ povzdychl Doktor. Společně prošli kolem ochranky a došli do kruhové místnosti. Po stranách seděli zkušení vědci ze všech států světa, aby vynález posoudili.
„Co jste přinesl, Doktore Mäkinene,“ zeptal se vědec z Ameriky.
„Všichni víte, že před pěti lety byl konán let do vesmíru, kde získali singularitu z Černé Díry. Kosmonauti se vrátili zpět na Zem a Singularitu předali této radě. Po prozkoumání jste zjistili, že Singularita nebude moci být k ničemu využita a dali jste ji do norského Vědeckého trezoru. Odtamtud jsem si ji vypůjčil já a po měsících zkoumání jsme zde s Andrewem Hanssonem přišli na to, že by se dala Singularita ovládat, a tím bychom mohli sestrojit stroj, který by ovládal Časoprostor.“
„Děkujeme, probereme Váš návrh a za pár minut se Vám ozveme.“
Po půlhodině se členové rady opět sešli ve stejné místnosti jako předtím. „Zvážili jsme Váš nápad a bohužel musím říct, že většina hlasovala pro okamžité ukončení projektu.“
„Proč?!“ vyjekl vyděšeně Doktor Mäkinen.
„Kdyby se Singularita zhroutila, mohlo by dojít k velikým škodám. Tento projekt se uzavírá a bez povolení bude trestné na projektu znovu pracovat. Na shledanou, bylo hezké Vás potkat,“ dokončil Vědec.
„Ani jste mi nedali možnost vám singularitu ukázat,“ nepřestával Doktor.
„Protože i přitom by se mohla Singularita zhroutit!“ zakřičel naštvaný Američan. „A teď už jděte pryč!“ Mäkinen se otočil na podpatku a rychlým krokem odešel z místnosti. Na schodech ho doběhl Andrew.
„Doktore! Vymyslíte ještě spoustu vynálezů.“
